Válka v Dolomitech
I když se zprvu zdálo, že bude Itálie v první světové válce neutrální, vypověděl italský král 4. 5. 1915 nejprve svazkovou smlouvu a několik dní nato i válku Rakousku - Uhersku. Brzy však byly strategicky důležité vrcholy, horské hřebeny a sedla od Julských Alp až po Ortler obsazeny bránícími se Rakušany. Horská válka byla praktikována jak v údolích, tak přes horské pozice. Byla z velké části válkou, na kterou se vázali jen vojenští specialisté - italské horské oddíly, zv. Alpini a na druhé straně císařská zemská obrana Tyrol. Měli nejlepší výzbroj a byl jim přidělen největší žold.
Tyrolská horská fronta vykazovala vzdušnou čarou více než 350 km. Začínala na vrcholu Pfanspitze v Karnišských Alpách a vedla přes sedlo Kreuzbergpass napříč Sextenskými Dolomity a dále k vrcholům Tafon. Odtud pokračovala jihozápadním směrem až na Monte Pasubio. Obě válčící strany vykazovaly zpočátku vynikající vojenské výkony.
V oblasti Sextenských Dolomit probíhala horská vojenská linie od sedla Kreuzberpass přes vrchol Rotwandspitze k masívu Elferkofel a přes Oberbachernspitze na Paanternkofel. Přes sedlo Toblinger Riedl a Schwanebalpenkopf pokračovala fronta na Monte Piano a na Monte Cristallo. Asi půl roku byly o každý úsek a postavení sváděny tvrdé boje a Italové nemohli postoupit k údolním pozicím. Rakouské zásobování bylo zajištěno údolími Höhlenstein, Rienztal a Innerfeldtal, stejně tak jako údolími Fischleintal a Altsteintal. V průběhu války vstupovaly stále větší oddíly s materiálním a technickým vybavením do údolí Vordergrund. Byly zde v té době postaveny četné válečné cesty pro zásobování vojsk. Příkré svahy a skalní stěny byly místy překonávány lanovkami, přesto však musely být některé horské úseky zásobovány nosiči. Často byly ztráty následkem přírodních podmínek větší než na bojištích (kamenné a sněhové laviny).
Důležité postavení v této válce měli horští vůdcové ze Sextenu. Ale také s horami obeznámení sedláci z Cadore, kteří se uplatnili jako stráž nejvyšších vrcholů a hřebenů. Během války byly zpřístupněny i do té doby neznámé úseky hor. Na konci května 1915 byl Paternkofel (2 744 m) ve skupině Drei Zinnen obsazen Italy. Známý horský vůdce a chatař na chatě Drei Zinnen Hütte Sepp Innerkofler dostal úkol - prozkoumat situaci na vrcholu. Když však v noci ze 3. na 4. července 1915 stoupal pod jihozápadním vrcholem Paternkofelu, byl Italy objeven a zastřelen. Potom byl nouzově pohřben (rovněž Italy) na vrcholu. Po ukončení války byl exhumován a jižní stěnou byly jeho ostatky spuštěny po laně do údolí. Pohřben byl na hřbitově v Sextenu. Obsazení Paternkofelu zůstalo však i nadále pro obě válčící strany velmi důležité. Italové mohli své pozice bránit a tak si zachovali přístup k náhorní planině okolo masívu Drei Zinnen.
Celé frontové území Sextenských Dolomit bylo rozryto následkem válečné činnosti i budováním válečných staveb (zákopy, podzemní kryty, podzemní vojenská postavení). Mohutnými skalními bloky tohoto pohoří byly s velkou námahou hloubeny tunely. Obzvlášť tvrdé byly podmínky v zimních měsících, když často prudké bouře zafoukaly frontovou linii. Boje přitom byly vedeny sněhovými tunely a velmi často při četnosti lavin docházelo rovněž k velkým obětem na životech.
I když Monte Piano byl z válečného hlediska jen nepatrný dolomitický blok, se svou náhorní plošinou byl ve válce jedním z nejdůležitějších ohnisek bojů na frontovém úseku kolem Drei Zinnen. Ovládal totiž polohu nad údolím Höhlenstein - přístupovým údolím do Toblachu a tím také do strategického údolí Pustertal. Tato oblast byla hned na začátku války obsazena italskými horskými oddíly Alpini, ty však přitom nepostupovaly dále. Toho využila tyrolská císařská ochrana a zahájila noční útok se 180 muži. Ti měli za úkol zahnat Italy přes jižní vrchol Monte Piano zpět. Prudká dělostřelecká paalba je však donutila stáhnout se na severní vrchol. Během následujícího válečného období byly v této oblasti po dlouhou dobu mezi oběma stranami vedeny rozhořčené boje se střídavými úspěchy. Poslední těžký bojový střet byl na konci října 1917, krátce před rozhodující bitvou o Isonzo. Počátkem listopadu 1917 opustily v rámci zpětného pohybu všechny armády Monte Piano. O rok později se rakousko-uherská vojska vzdala. Rozhořená válka od Julských Alp až ke švýcarské hranici byla ukončena. Na obou stranách zůstala otřesná bilance padlých. Mnozí z nich jsou dodnes pohřbeni v těchto horách.