Alpské vodní elektrárny
Vodní elektrárny Alp mají pro zemi nedozírný význam.
Kaprunská elektrárna není jen ztělesněním technického pokroku, ale také turistickou atrakcí.
Její nejvýše položenou přehradní nádrží je Mooserboden, jezero ležící 2 036 m n.m. a napájené tajícím ledem z ledovce Pasterze. Umělá jezera, jezy a přehrady mezi skalnatými vápencovými štíty Vysokých Taur vytvářejí jedinečné prostředí s četnými stezkami a pěknou scenérií pro pěší turisty. Po vybudování hydroelektrárny se Kaprun zařadil mezi přední sportovní střediska v Rakousku, zejména díky nedalekým ledovcům, které umožňují lyžovat po celý rok.
Barevně natřená oběžná kola základních typů vodních turbín připomínají sochy blahoslavených. Vyrovnány na betonových podstavcích ukazují příchozím cestu k informačnímu středisku v budově hlavního stupně kaprunské hydroelektrárny. Chlouba rakouské energetiky zvenčí nevypadá nijak honosně, naopak - patrová podlouhlá hala z šedého kamene pokorně spočívá při úpatí zalesněného Maiskogelu a zatravněnou střechou organicky splývá s jeho strmými zelenými svahy.
Uvnitř potom našinci trochu přechází zrak z promyšlené koncepce střediska, které vyčerpávajícím, přitom však přehledným způsobem představuje unikátní vodní dílo Glockner - Kaprun.
Odborný výklad pracovníka elektrárny, nástěnné panely s množstvím grafů, nákresů a fotografií, tiskové materiály volně k dispozici. Podrobnější informace se dají vyhledat na monitoru a při jejich prohlížení mimoděk vzpomenu na dobu, kdy vyfotit Slapy z letadla mohlo znamenat podezření ze špionáže. Ještě automatický videosál s výběrem programů o energetice v několika světových jazycích a pohled prosklenou stěnou na řadu čtyř tiše vrnících, citrónově žlutých generátorů. K východu mě pak vyprovází pocit málokdy vídané dokonalosti.
Nasedáme do auta a chvíli týráme motor v zatáčkách dolního prahu kaprunského údolí. Po šesti kilometrech jízdy lesem končí veřejná silnice na záchytném parkovišti v nadmořské výšce 1 086 m v místě zvaném Kesselfall Alpenhaus, kde v pokladně kupujeme vstupenky a připojujeme se k zástupu čekajících návštěvníků. Prohlídka jedné z nejpopulárnějších turistických atrakcí země totiž začíná zcela nerakousky - frontou, neboť další cesta nahoru je značně neobvyklá a má omezenou propustnost. Přijíždí konvoj tří autobusů, naloží lidský dav a klikatým tunelem vystříleným hluboko ve skále ho vyveze na prostranství uprostřed příkrých svahů. Tady všichni přesedáme do bizarní pozemní lanovky, lépe řečeno vstupujeme na velkou nekrytou plošinu, která stoupá vzhůru po strmých kolejích, jejichž rozchod může být odhadem asi osmimetrový. Jde o plošinu pro 180 osob, která na vzdálenosti 820 m překoná výškový rozdíl 431 m. Lärchwandschrägaufzug anebo Výtah v modřínové stěně, jak této kuriozitě říkají, původně sloužil k přepravě rozměrných nákladů na staveniště přehrad. Za několik minut nás vysadí o dobrých čtyři sta metrů výš nad horní hranicí lesa a poslední úsek cesty opět absolvujeme autobusy. Asfaltka nejprve míjí tyrkysové vody rezervoáru Wasserfallboden (vysoká hráz 120 m, dlouhá 357 m, zadržuje 85 mil. m3 vody), poté proběhne párem tunelů pod obří betonovou hráz a podél ní se namáhavě vyškrábe na hranu nejvyššího patra. Rezervoár Mooserboden, 2 040 m n.m., konečná.
Závěr údolí působí tak impozantně, že člověk není dlouho schopen vnímat nic jiného než éterickou hru jiskřivých světel a modravých stínů na podsaditých skalních hmotách, obrněných rozervaným pláštěm ledovců. Mlhavý odraz horských štítů v šedozelené hladině nádrže přidává scenérii další neuchopitelný rozměr a zdá se zhola nemožné, aby tu v roli stvořitele někdo přírodě pomáhal. K návratu do reality ale stačí otočit hlavu - vodní masu zadržují klenuté oblouky dvou přehradních hrází, jejichž krajní konce jsou vrostlé v bočních svazích a které v ose údolí spojuje mohutné osamělé skalisko, nunatak Höhenburg. Stojí za to vylézt na jeho snadno přístupný vrchol kvůli rozhledu, protože hledět z jednoho místa k vzdálenému konci nádrže a vzápětí do stometrové hloubky podél čelních stěn je zajímavý zážitek, který napoví mnohé o proporcích celého kaprunského systému.
Studie zkoumající možnosti využití spádového potenciálu vysokohorských toků k výrobě levné elektřiny se v Rakousku objevily na prahu dvacátých let a už tehdy se zdálo být vhodným kandidátem kaprunské údolí, stejně jako oblast tyrolského Gerlosu. Kaprunertal přišel na řadu první. Přípravné práce začaly v r. 1929 po předchozím hydrogeologickém průzkumu a po vyřešení majetkoprávních vztahů. K náročné stavbě vlastních energetických zařízení však tehdejší společnost Alpen-Elektro-Werke AG přistoupila až v květnu 1938. O pět let později voda z provizorní nádrže Wasserfallboden roztočila lopatky dvou turbín elektrárny, vybudované bezmála o devět set výškových metrů níže v blízkosti obce Kaprun. Nadějný postup výstavby se ale brzy zastavil pod vlivem událostí končící 2. sv. války.
Po válce se velkorysého projektu ujala nově založená Akciová společnost tauernských elektráren (Tauernkraftwerke AG) v l. 1948 až 1955 jej v podstatě kompletně dokončila. Mimo jiné to znamenalo vybudovat dvě velké přehradní nádrže schopné pojmout okolo 80 mil. m3 vody (Wasserfallboden a Mooserboden) a dvě přehrady menší (Margaritze a Klammsee), postavit přečerpávací stanice, druhou elektrárnu a v podzemí horských masivů vyhloubit přes 20 km přiváděcích tunelů spolu s dalšími kilometry navazujících sběrných štol. Většina prací přitom probíhala za obtížných podmínek v nadmořské výšce 1 500-2 000 m.
Systém Glockner - Kaprun má dva hydroenergetické stupně a jeho sběrná oblast o celkové ploše 170 km2 zasahuje do dvou povodí. Vody z ledovců masivu Grosßglockneru, patřící povodí Drávy, se soustřeďují v rezervoáru Margaritze (2 000 m n.m.). Odtud jsou převáděny podzemním tunelem zhruba třímetrového průměru na sever do povodí Salzachu, k elektrárně horního stupně Limberg (1 573 m n.m.), 15 km vzdálené. Společně s vodou rezervoáru Mooseboden tady pohánějí dvě Francisovy turbíny, schopné dodávat 112 MW elektrické energie. Limberg sice stojí v podnoží přehradní hráze Wasserfallboden, vody této zdrže však putují podzemím pod vrchol hory Maiskogel (asi 1 500 m n.m.), kde jsou rozděleny do čtyř povrchových potrubí směřujících přímo ke čtyřem Peltonovým turbínám hlavního kaprunského stupně. Ty odevzdávají celkový výkon 220 MW, dalších 0,5 MW mohou vyrobit dvě francisovy turbíny umístěné ve stejné budově, které roztáčí voda z blízké malé nádrže Klammsee.
Zdá se to složité? Ve skutečnosti jsou funkce celého systému i funkce jednotlivých, často netradičně řešených zařízení neporovnatelně komplikovanější.
Opouštíme Kaprunské údolí a proti proudu Salzachu jedeme na západ k průsmyku Gerlospaß. V jeho blízkosti se nacházejí populární Krimmlerské vodopády, méně už je známé, že tu při hranici Salcburska a Tyrol začíná sběrná oblast dalšího velkého hydroenergetického systému - vodního díla Gerlos. Systém využívá hlavně vodu stejnojmenného pravostranného přítoku Zilleru a podobně jako v Kaprunu byly jeho základy vybudovány za 2. sv. války. Elektrárnu Gerlos, spojenou sedmikilometrovým podzemním potrubím s rezervoárem Gmünd, společnost Tauernkraftwerke AG převzala v r. 1953 a v l. 1963 až 1967 dílo rozšířila o horní stupeň Funsingau (25 MW) s údolní nádrží Durlassboden, která zatopila pravoúhlý ohyb údolí Wildgerlostal. Úsek, kde se otevírá pohled na modrozelenou hladinu nádrže, patří dnes k nejkrásnějším v této oblasti.
Během r. 1964 musela společnost rychle zajistit zpevnění staré gmündské hráze, jejíž stabilitu ohrožovaly skalní sesuvy, později bylo několikrát upravováno přívodní potrubí a v l. 1991-1993 prošla hráz další rekonstrukcí, která umožnila zvednout maximální hladinu vody asi o 1 metr. Na Gerlosu se neustále něco děje, v nedaleké budoucnosti by měl být ve dvou etapách zvýšen výkon hlavního stupně z dnešních 65 MW na konečných 200 MW.
Ve Vysokých Taurách a v blízkém okolí se nachází ještě několik dalších zařízení. Připomeňme například elektrárnu v údolí Stubachtal nebo kaskádu průtokových elektráren na řece Salzach. I tady se však stále častěji ozývají hlasy proti nové výstavbě. Odpůrce, kteří argumentují narušením původního vzhledu krajiny, našinec s obrazem Mostecka v podvědomí někdy možná trochu nechápe.
Prohlídka elektráren vyžaduje 4-5 hodin.