Historie poznávání Alp
I když starověcí geografové Alpy znali, setkáváme se s jejich zakreslením do mapy poměrně pozdě. Zaznamenává je teprve kolem r. 150 Ptolemaius. Zmínky v literatuře jsou však podstatně staršího data (Polybios, Artemidoros, Plinius starší). Podrobnější popis Alp přináší Strabon (kolem r. 63 př.Kr.–19 n.l.) ve svém díle Geographica.
Skutečný zájem o Alpy otevřelo teprve tažení Hannibalovo, o němž se rozepisuje Polybios. Brzy poté proniklo římské vojsko do jihoalpských dolin a podmanilo si jejich obyvatelstvo, což mělo za důsledek další poznání hor a využití jejich přechodů. Nevedlo však ještě k výstupům na vrcholy. Nižší sedla jako Brenner, Mont Genćvre a Malý Sv. Bernard jsou známa již od nepaměti kupcům a pochopitelně i domorodému obyvatelstvu.
Alpy zaujímají svou polohou v historii objevování velehor specifické postavení. Jsou prvním horstvem, o které se lidé začali systematicky zajímat. Na počátku 18. st. přicházejí do nich jako první botanikové. Mezi průkopníky průzkumu Alp patří J.J. Scheuchzer a další.
Prvním mezníkem byl r. 1742, kdy glaciolog a topograf Pierre Martel zjišťuje, že Montblank je nejvyšším vrcholem Alp. Martela následovali další přírodovědci.
Další významná data jsou 8. 8. 1786, kdy se podařil Jacquesu Balmatovi a Michaelu Paccardovi výstup na vrchol Montblanku, a 29. 7. 1800, kdy se velké výpravě vedené hrabětem Salmem podařilo zdolat Großglockner. Na vrcholu stanuli bratři Klotzové, dva průvodci a farář Horasch. Tyto dva výstupy daly podnět k soustavnému zlézání alpských vrcholů. Brzy poté byly zlezeny Jungfrau (1811), Finsteraarhorn (1812), Monte Rosa (1855) a další. Toto období se nazývá „zlatý věk alpinismu“. Vrcholí dobytím posledního význačného štítu - Matterhornu v r. 1865. Iniciátory tohoto objevitelského nástupu byli především Britové.
Tragický výstup na Matterhorn (při sestupu zahynuli čtyři účastníci výpravy) znamenal další mezník v historii Alp. Byl to rok zrodu sportovního horolezectví a vysokohorské turistiky, nesmírného rozšíření cestování do hor, rok vzniku alpského „průmyslu cestovního ruchu“. Od té doby se rozvíjí výstavba přístupových komunikací, chat, organizuje se vůdcovská služba, zakládají se horské kluby. Alpy se jako první velehory otvírají širokému cestovnímu ruchu.
Československý podíl na objevování Alp není velký. Nejvýznamnější je činnost členů Českého odboru Slovinského planinského družstva (zal. r. 1897) v jugoslávských Alpách. Český odbor zřídil na severních svazích Grintavce v r. 1900 Českou chatu, v r. 1907 postavil akademický kroužek v Julských Alpách v údolí Koritnice Koritnickou chatu. V r. 1910 vydal český odbor průvodce Slovinské Alpy a Přímoří.
Zeměpisci J, Čermák a V. Dvorský s trentským vůdcem J. Komacem a dále B. Franta a K. Hlava systematicky zkoumali v 90 letech 20. st. skupiny Martuljku, Škrlatici a Razoru, kde vykonali řadu prvovýstupů. Jiří Čermák se zabýval velehorskou geomorfologií a zaledněním Razorské skupiny a vlivem zalednění na zkrasovění velehor. Podobně i prof. Viktor Dvorský (1882-1960) se zabýval převážně geomorfologií a geologií. Oba patřili mezi první české průkopníky poznávání velehor.
Z významných horolezců Klubu čs. alpinistů je třeba jmenovat A. Juránka, který působil zejména v Dolomitech. Zlezl v r. 1910 jižní stěnu Marmolady, Vajoletské věže, jihozápadní stěnu Cimone de la Pala, uskutečnil prvý výstup na věž Rizzi. Ze starší generace podnikl řadu výstupů v Západních Alpách Josef Vrzák. Svou knihou Přes ledovce a skály (Praha 1947) seznamuje české čtenáře s touto alpskou oblastí. J. Janeba dosáhl ve 30 letech 48 čtyřtisícových vrcholů, z nichž značnou část v zimě. K dalším průkopníkům patří J. Pilnáček, J. Sadílek a M. Rozehnal, jenž dosáhl v l. 1926-1956 vrcholů téměř 50 čtyřtisícovek, vesměs jako první Čechoslovák.
Z mladé generace dosahují v Alpách průkopnických činů horolezce R. Kuchař, Z. Zibrin, O. Kopal, K. Cerman a z žen S. Kysilková, O. Zibrinová, kteří uskutečnili v Západních Alpách množství nejobtížnějších výstupů, jimiž se zapsali do historie alpského horolezectví. V r. 1966 prostupují jako třetí družstvo severní stěnou Matterhornu (Bonattiho cesta) Slováci J. Weincziller a M. Krišak, o rok později J. Psotka, J. Ďurana, M. Kaláb a S. Lednár jako druzí v zimě.
Vynikajících horolezeckých výstupů dosáhl v Alpách Čech, lékař, žijící v NSR, Kryštof Zlatník (1927-1963), který zde patřil k předním tzv. extrémním horolezcům. V r. 1963 zahynul v oblasti Berniny, těs-ně před tím, než mohl odjet s himálajskou expedicí, jejímž byl účast-níkem, na Čho Oju.