Bernské Alpy
Bernské Alpy patří vedle Walliských Alp a skupiny Mt. Blancu mezi tři nejvýznamnější a také nejkrásnější skupiny Západních Alp. Nacházejí se zde hory Jungfrau - Mönch - Eiger, které jsou stálým magnetem pro většinu návštěvníků a turistů. Jejich stěny a hřebeny se nezapomenutelně zapsaly do historie horolezectví a i v posledních desetiletích zde alpské horolezectví vrcholilo zdoláváním severní stěny Eigeru novými a stále obtížnějšími cestami. Na těchto výstupech se podíleli i naši horolezci a novou cestou prostoupila severní stěnu Eigeru v r. 1976 naše horolezkyně Sylva Kysilková.
Bernské Alpy jsou významnou skupinou Západních Alp.
Nacházejí se v centru Švýcarska asi 70 km jižně od Bernu a tvoří mohutný horský masiv, který probíhá od jihozápadu k severovýchodu. Severní část hřebene patří do kantonu Bern, jižní do kantonu Wallis. Bernské Alpy jsou třetí skupinou, kde se nachází nejvíce hor vyšších než 4000 metrů. Je jich zde devět. Pohoří je také silně zaledněno. Bernské Alpy se rozprostírají od průsmyku Sanetschpass na západě až k průsmyku Grimselpass na východě. Severní hranici skupiny tvoří řeka Simme, Thunské jezero, Brienské jezero a řeka Aara, jižní hranici tvoří údolí řeky Rhony. Hlavní hřeben probíhá v délce 85 km a jsou zde vrcholy jako Jungfrau, Mönch a také nejvyšší hora Bernských Alp Finsteraarhorn vysoký 4274 metrů. Bernské Alpy jsou považovány za nejsouvisleji zaledněnou oblast Alp. Místem, kde se sbíhají čtyři ledovce Grosser Aletschfirn, Jungfraufirn, Ewigschneefeld a Grünegfirn je plato Konkordiaplatz. Vychází z něho nejdelší alpský ledovec Grosser Aletschgletscher dlouhý 26,8 km. Celý hlavní hřeben je také silně zaledněn. Hlavní hřeben je rozvodím mezi Severním a Středozemním mořem. Vody ze severních svahů odvádějí četné potoky a řeky: Simme, Kander, Gorner Bach a další. Sběrnou řekou je Aara, která se vlévá do Rýna a vody odvádí do Severního moře. Vody jižních svahů a údolí odvádějí menší potoky do sběrné řeky Rhona, která se vlévá do Středozemního moře.
Bernské Alpy patří k vnější, krystalickým Alpám.
Ve čtvrtohorách byly několikrát zaledněny, což zanechalo výrazné stopy (morény, kary, jezera). Současné zalednění je malým zbytkem pleistocénního zalednění. Hlavními stavebními horninami jsou žula, rula a svor.
Západní větry přinášejí četné srážky, které ve vyšších polohách i v létě přecházejí ve sněžení. Jižní část pohoří, svažující se do údolí Rhony, mívá teplejší a lepší počasí než severní část, kde se drží zvýšená oblačnost od severozápadu. Denní teploty v Grindelwaldu se v létě pohybují kolem 10° - 22°C, ve výškách kolem 4000 metrů bývá v ranních hodinách teplota vzduchu i v létě pod bodem mrazu.
První, kdo přiblížil svým současníkům Alpy a vzbudil zájem o jejich poznání, byl přírodovědec a básník Albrecht von Haller, který napsal v r. 1729 báseň „Die Alpen“. V první polovině 19.st. podnikají přírodovědci na ledovci Unteraarhorngletscher první glaciologické výzkumy. V r. 1827 postavil Franz Josef Hugi, geolog ze Solothurnu první nouzový přístřešek na ledovci ve výšce 3143 metrů. O 13 let později byla na témže ledovci postavena výzkumná stanice. Rozvoj vlastního alpinismu nastává v r. 1857, kdy byl poprvé zdolán vrchol Mönch (4049 m). Nastává tzv. „zlatý věk alpinismu“, kdy jsou postupně dosaženy vrcholy Eiger, Bietschorn, Aletschhorn, Schreckhorn, Grosse Fiescherhorn.
Nejlepší příjezd do skupiny umožňuje dálnice Bern - Interlaken, dlouhá 56 km. Z Interlakenu vedou vedlejší silnice do horských středisek Grindelwald (22 km) a Lauterbrunnen (14 km).
Dávný zájem turistů o skupinu Jungfrau - Mönch - Eiger a stále větší příliv návštěvníků způsobil, že koncem minulého století vznikl záměr zpřístupnit jedinečnou turistickou lokalitu pod Eigerem výstavbou železnice. Ve druhé polovině minulého století zajišťovaly dopravu mezi Interlakenem a obcemi Lauterbrunnen a Grindelwald kočáry a povozy. Za letní sezóny jich přijíždělo do Lauterbrunnenu až 24 000 a do Grindelwaldu dalších 18 000. V r. 1887 udělila spolková vláda vzniklé společnosti koncesi a v r. 1890 byly uvedeny do provozu tratě Interlaken - Zweilütschinen - Lauterbrunnen a Zweilütschinen - Grindelwald. Vznikla tak dráha Berner Oberland Bahn o rozchodu 1000 mm. Místy má stoupání až 12%. Délka trati je 23,5 km. Provoz zajišťovaly parní ozubnicové lokomotivy, které dosahovaly rychlosti 45 km/h, na ozubnici 16 km/h. V r. 1914 byly nasazeny elektrické lokomotivy se stejnou rychlostí.
Od r. 1949 zde jezdí elektrické vozy dosahující rychlosti 70 km/h. Již během výstavby této trati byl podán návrh na spojení Lauterbrunnen a Grildelwaldu tratí přes horský hřeben Kleine Scheideg (2061 m). Vzniklá trať je dlouhá 19 km, má rozchod 800 mm a maximální stoupání je 25%. Stavba byla zahájena v r. 1891 a provoz začal o dva roky později. Nejprve zajišťovaly provoz malé parní lokomotivy s rychlostí 9 km/h.
V r. 1947 je nahradily elektrické motorové vozy se čtyřmi ozubenými koly, které jezdí rychlostí 15 - 25 km/h. Jedna souprava přepraví 150 cestujících. Touha dostat se ještě dál a ještě výše přivedla Friedricha Seilera na myšlenku postavit dráhu až na Jungfrau. V r. 1893 podal Adolf Guyer žádost o koncesi na stavbu tratě z Kleine Scheideg skalním masivem Eigeru až do sedla Jungfraujoch. Dráha měla být postavena za pět let a společnost měla věnovat 100 000 SFr na zřízení vědecké stanice v sedle Jungfraujoch. Celá dráha byla do provozu uvedena až v r. 1912. Trať je 9,3 km dlouhá, má rozchod 1000 mm s ozubnicí, maximální stoupání je 25%. Tento technický zázrak je veden v délce 7,1 km tunelem proraženým do severní stěny Eigeru (3970 m), uvnitř hory se zatočí, projde pod vrcholem Mönchu a na denní světlo se vynoří až na vrcholu Jungfraujoch. Na trati jsou tři mezistanice: Eigergletscher, Eigerwand a Eismeer.